On ten koloběh života je vlastně strašně zajímavý. Přijdeme na svět čistší než bílé peříčko, čistší než čerstvě napadaný sníh. Bez jediné myšlenky, bez informací, jen se slzou v oku a s křikem. Tak primitivní, založeni jen na těch nejzákladnějších potřebách. Spát, jíst, existovat a vyprazdňovat se. S otevřenýma očima, otevřenou pusou, s motorikou slona v porcelánu. Jen jsme. Dýcháme. Zcela závislí, upření na matky, zkoumající otce a pozorováni společností. Bez názoru. Jen v emocích.

Postupně se naše tělo i mysl vyvíjí. Začneme objevovat svět kolem sebe. Emoce nás provází dál. Slzy, když se bojíme nebo se nám něco nelíbí. Když nám něco chybí. Smích, když rozeznáváme známé tváře, dotýkáme se něčeho nového nebo vidíme malé tvory na zahradě. Každý nový zážitek má svůj vlastní zvuk. Ten rodiče pomalu učí přetavit v hlas, v slabiky, slova a věty. Čím více se jim přibližujeme, tím více jsme chváleni. Tiše schovávají to, co sami nezvládli, a nevědomky nám předávají vše, v čem žijí. Standardy, hranice, názory. A pak nás vypustí do světa. Bez manuálu. Do škol, kde se máme učit, a do vztahů, se kterými mají problém i oni sami. Mají sny a očekávání, a my se jen snažíme to celé ustát.

Prožíváme vlastní šikany — od druhých, na druhých i na sobě samých — jen abychom přežili. Neseme si traumata usazená hluboko v těle, obrovské tlaky a stresy. Na tak malé lidi a tak křehké bytosti. Dostáváme vynadáno za věci, u kterých dospělí věří, že mají pravdu a právo, aniž by si ověřili, jestli rozumíme, kde je problém. Jenže my potřebujeme přežít. Chceme, aby nás měli rádi. Bez nich to nejde, a tak přebíráme jejich vzorce chování. Cukr a bič. Lásku i strach. Koření života, které v malém nitru chráníme, dokud nepřijde zlom. A po něm se celý zbytek života snažíme tyto truhly naopak odložit, rozvázat pouta a zahodit vzorce, které nikdy nebyly naše. Chceme zpátky prázdný list. Jenže ten první už nejde vyčistit. A přitom nevidíme, že dalších listů máme před sebou nekonečně mnoho. Pořád je můžeme psát.

A tak jsem se rozhodla. Že je začnu popisovat svým jazykem. Inspirovaná. Otevřená. Připravená učit se disciplíně vlastního slova. Rozhodla jsem se znovu zamilovat do toho, co mě děsí. Na chvíli opustit hlučný svět. Jeho názory, postoje, převzatá přesvědčení. Zamilovat se do toho nejkřehčího. Do té růžové. Vzít za ruku malou holčičku, kterou tak mermomocí ignoruji. Připomenout si, proč vlastně miluji být ženou.

Zavři oči, padá tvoje přesvědčení 

Bylo mi lháno, opakem lásky není nenávist, ale strach.

Co by se stalo, kdybych si přiznala, že svět není jen černobílý nebo barevný. Co kdybych se na chvíli stala malířem a přestala uznávat černou barvu. Co by se stalo na konci dne? Jak by se změnilo moje ráno? Změnil by se rytmus mého dne? Nebo by všechno chutnalo a vypadalo stejně?

A co kdybych si vzala jedno přesvědčení. Dala mu název. Dala mu plnohodnotnou větu. Dala mu pochopení, situaci, objetí a změnila jej? Například:
V pohádkách, převážně teď budu čerpat z klasiky jako Šípková Růženka, existuje vždy tzv. „dobro“ a „zlo“. V české verzi máme čarodějnici, která prokleje dceru krále. Princezna usne a probudí ji polibek prince. Tato čarodějka cítí nenávist. Sama to přizná. Přizná i pomstu. Říkám si ale, co je vlastně ona nenávist? Protože na začátku si s králem nejspíš byli lhostejní, cizinci. V hodně pohádkách víme, že tyto čarodějnice, ty zlé babizny, předtím než se daly na stezku zla, v sobě měly až moc lásky. Vůči někomu. Například vůči onomu králi, který však její city neopětoval. Došlo k odmítnutí. Vzal si jinou ženu. To, co nebyl schopný dát oné čarodějnici, dal jiné. Dal jí přijetí, lásku a rodinu. Málo která žena po tomto netouží. A tak je čarodějnice sama. Netuší, co s oním odmítnutím má dělat. Je frustrovaná. Její láska, včetně té sebelásky, hořkne. Máme tady nenávist.

Jenže já věřím, že ona nenávist se dá zase přeměnit. Sice prací, ale na škále emocí si myslím, že to není ta nejtěžší emoce ke zvládnutí. Protože stačí tam něco přidat. Vzpomínky nebo poučení. Připomenutí, proč je hezké milovat, proč ses zamilovala do onoho člověka, proč je lepší, že nakonec došlo ke konci vztahu. Proč by ti s ním vlastně nebylo dobře. Stačí o něco více lásky a ona nenávist se stane neutrálem nebo upřímnou radostí pro štěstí jiného jinde.

Pro mě osobně je tou nejtemnější a hůře zpracovatelnou emocí strach. Dokázala bych o něm i říct, že oproti nenávisti má jistou hloubku. Jistě, není to horší než samotná prázdnota, ta díra v duši, která je mnohem složitější naplnit. Ale stále je strach poměrně hluboký. Protože můžeš mít strach:

• ze života samotného,
• ze smrti,
• z citů a z toho, že něco cítíš,
• z toho, že jsi duševně mrtvá,
• z toho, že nikdy nenajdeš lásku,
• že tě opustí tvůj současný kluk,
• z toho, že tě někdo zbije,
• z toho, že budeš úspěšná,
• z toho, že nakonec neuspěješ.

Ale strach může být někdy opravdu skvělý kamarád. Pomoci tě před nebezpečím, šílenými nápady, s hranicemi. Ale je opravdu špatný pán. Je to temný pán, který by tě nejraději zavřel do zlaté klece. Jenže to je přece to, čeho se celý život snažíme vzdát. Zlaté klece. A tak s ním bojujeme. Někdy máme strach si něco obléct, jindy naopak jdeme outfitu naproti, ať je odvážnější.

Občas mám pocit, že jsem až moc ve válce, kterou jsem si sama vytvořila. Válka v mé vlastní hlavě. Která vlastně nemusí ani být. Co kdyby nebyla? Co když místo na válku začnu svítit na mír? Jak vůbec vypadá takový mír?

Můj vlastní ženský projekt vznikl na základě mnoha přečtených rozvojových knih. Mnoho technik k efektivitě, mnoho slov k vlastním snům, k vytváření vztahů. Na hodně myšlenek jsem musela dozrát. Přiznat si pravdu v hlase dospělých, které jsem jako mladší ignorovala. Někdy jsem si potřebovala dát pauzu. Jindy jsem potřebovala sáhnout po jiné knize, hlavně když jsem si potřebovala odpovědět na jednu z nejdůležitějších otázek v životě: „proč mi to nefunguje?“ Právě díky otázkám přišel třeba Osho a řekl, že v knihách něco chybí napsáno, chybí tam jedna důležitá věc.

„To, co je v knize, fungovalo jim, protože oni si to vymysleli, tobě to fungovat nemusí. Protože ty nejsi oni.“

Myšlenka, která mi poměrně otočila svět. A tak jsem objevila Briannu Wiest. Mou milovanou autorku, která mi dost otevřela oči. Nepřečetla jsem vše, protože ne vždy je vše potřeba. Dost pomohlo někdy i opustit tyto seberozvojové knihy. Nakonec od psaní deníků a ignorování sama sebe jsem došla až sem. K deníku, který mi trochu pomůže přestat vidět svět tak negativně. Chci si připomenout, proč není vše na hovno jen proto, že jsem žena. Chci si připomenout, co je na tom krásného. Být ve své kůži. Pohybovat se po tomto světě. Taky si chci připomenout, proč růžová je krásná barva. A proč nikdy nešlo o tu barvu.

Tento deník najdete pod sekcí HowILoveBeingAWoman