Sebeláska se v posledních letech stala slovem, které slyšíme téměř všude. Na sociálních sítích, v knihkupectvích, v reklamách i v terapii. Existuje nepřeberné množství videí, článků a knih, které slibují jednu věc: že se lze „dostat někam“. K obrazu člověka, který působí šťastně, má se dobře, dopřává si hezké věci, obléká se jinak a zažil svůj takzvaný glow up.

Upřímně — ráda se na to dívám. Sleduji videa, konzumuji ten obsah a říkám si, jak je to vlastně hezké. Jenže tam to často končí. Zavřu prohlížeč a zůstanu sama se svou hlavou. A v tu chvíli se začnou objevovat otázky.
Je to skutečně cesta, nebo jen dobře zabalený marketing? Stačí opravdu pít víc vody, koupit si jiné oblečení, investovat do kosmetiky, jíst „jinak“ — a co to vlastně znamená jíst jinak? Psát si deník vděčnosti?

Hodně z těchto věcí už dělám. Deník vděčnosti si píšu několik let. Beru vitamíny, přemýšlím nad stravou, medituji. Zkoušela jsem ranní rutiny, afirmace, „vědomé“ večery bez telefonu. Přesto mám často pocit, že ty věci spíš vykonávám, než že bych je skutečně žila.
Protože to někdo řekl. Protože to stálo v moudré knize. Jako bych odškrtávala položky na seznamu, ale něco podstatného mi stále unikalo.

Možná mi chybí sdílení samotné cesty. Ne výsledků. Ne proměn na oko. Ale toho, co se děje mezi tím. Pochybností, návratů zpět, tichých posunů, které nejsou vidět. Zjišťuji, že dlouhodobě víc konzumuji, než ze sebe dávám.

A právě proto vznikl tenhle blog. Aby se to změnilo.

Chci tu mít místo, kde budu moci zachytit své vzestupy i pády. Myšlenky, pocity a vývoj — ne jako hotový obraz, ale jako proces. Bez tlaku na to „být lepší“. S upřímnou úvahou, co teď zkouším, co hodlám dělat. Možná i s tím, čeho se bojím a co mi vůbec nejde a jak s tím bojuju. Spíš jako záznam cesty, na které se učím být k sobě upřímná.

Možná si při čtení položíš podobné otázky jako já. Možná úplně jiné. A možná jen na chvíli zpomalíš.

Vlastním tempem.