Tělo na tělo. Má kůže pod tvým dotekem. To je to, co jako člověk chci.

Možnost dotýkat se ženské kůže. Hladit mužskou hruť. Moc se schovává v síle zůstat oblečený, probouzet vzrušení přes vrstvy, ale přesto — nejlepší pocit je ta možnost přijít domů a celá se svléknout. Dát si na svou kůži jemnou, lehkou látku, která se jí něžně dotýká a nechává ji dýchat. S lehkostí peříčka. Čerstvě vyprané povlečení. Bílá košile. Jemná semišová deka.

Schovat svou kůži můžeme nejen do dek a přikrývek, ale také do vany. Do horké vody, napuštěné tak akorát, s pěnou a solí, která proniká skrz kůži a dělá ji ještě příjemnější — připravenou na krém. Stačí sáhnout po peelingu, použít sprcháč, který někdy voní lépe než kdejaký parfém. Po koupeli schovat své tělo do osušky. Zůstat s ním. Do samého konce. Tady a teď. I přesto že má za sebou nějaká ta léta, rány, jizvy nebo i porody.

Fascinaci nahotou je možné vidět i v umění — jeho části, celé postavy, intimní partie, ruce, oči, záda či nohy. Kousky, celá těla. Odhrnuté látky. Má vlastní fascinace začíná tam, kde jsou krásné ruce, silné paže, upřímné oči nebo pevné břicho. Samotné prsty dokážou na kůži vytvořit mapy něhy a lásky, vzrušení i nenávisti. Dotek je jeden z nejkrásnějších jazyků lásky — tak dostupný, tak moc zadarmo.

Tělo je umění, které málokdo ocení a vidí. Hlavně to své. Tam je kritika snadná a nejbolavější. Schováváme se za kusy nepadnoucího oblečení. Za deky, ruce, humor. Jako každý člověk dokážeme ocenit tu možnost procházet se po místnosti nazí, jak jsme byli stvořeni. S tím, jak sami se sebou zacházíme.

Ale mít tu možnost vidět své ruce, pohladit svou tvář, nakrémovat své, nosící mě, nohy — to dokážu ocenit i já. I přes jizvy hluboko pod kůží, inkoustem zarámované vzpomínky vyryté do kůže, i přes ta bolavá místa, kam se mi složitě dýchá.

Ach ta…