Japonsko – města, která bych chtěla zažít znovu

V Japonsku jsem celkem strávila šest týdnů – 2x tři týdny. A dnes už vím, že na každou z těch cest se vydalo jiné moje já. S jiným nastavením, jiným očekáváním, jiným cílem.

Jedno ale měly obě cesty společné. Lásku k Japonsku. Skoro nulová znalost jazyka. Využívala jsem JR Pass. Cestovala jsem sama. Vždycky jsem měla několik měst, kde jsem se na chvíli usadila, a odtud vyrážela dál.
Poprvé Fukuoka – Osaka – Tokio.
Podruhé Hachinohe – Sendai – Nagano – Tokio.

První cesta byla především o bránách Torii. O mém vysněném „lovu“ na ně. Chtěla jsem jich vidět co nejvíc, projít známá místa, nasát atmosféru, ochutnávat jídlo, neztratit se (což se mi, kupodivu, podařilo) a vidět lokace z anime a mangy. Byla to cesta o objevování kultury. Byla jsem mladší. Ochotnější bydlet v hostelech. A musím říct, že pokud cestujete sami, hostely mají své kouzlo. Za celou dobu mě jen jednou opravdu dostihl pocit, že jsem v cizí zemi úplně sama. Tehdy mi pomohli dva Francouzi a jedna Korejka — se kterou si dodnes píšeme e-maily.

Druhá cesta už byla jiná. Více o vlku samotářovi. Upřímně — hostel jsem už psychicky nezvládala. Dala jsem přednost vaně, klidu a trochu nižší finanční gramotnosti před společným bydlením, tenkými zdmi a nekonečným hlukem. Skoro s nikým jsem nemluvila. Byla to cesta víc o přírodě. Potkala jsem víc tichých, laskavých Japonců. Byla jsem ochotnější měnit plán, zpomalit, zastavit se. Hodně jsem koukala do vody. Trávila víc času v pohybu — ve vlacích a autobusech — než ve velkých městech.

A protože mám někdy pocit, jako by se to všechno nikdy nestalo, rozhodla jsem se ty vzpomínky zachytit. Napsat si malou sérii.

Nejdřív o městech, která bych chtěla prožít znovu.
A pak o místech, která bych chtěla zažít ještě jednou — ideálně znovu poprvé.

Města, která jsem zvládla navštívit
Kumamoto, Hiroshima, ostrvo Mijadžima, Nagasaki, Fukuoka, Nanzoin, Beppu, Yatsushiro, Osaka, Kjóto, Nara, Kōbe, Fukuyama, Himeji, Wakayama, Fuji, Tokyo, Hachinohe, Aomori, poloostrov Šimokita, Sendai, Yamadera, Matsushima, Hiraizumi, Nagano, Macumoto, Narai Juku, Katsuyama, Kanazawa, Takaoka, Suwa

Fukuoka (1. návštěva)

Měla jsem obrovskou kliku, že jsem přijela poprvé do Japonska s plánem — ubytovat se co nejdál od Tokia a po dobu tří týdnů se tam pomalu a jistě vracet. Právě díky tomu jsem objevila Fukuoku. Město, které jsem po návratu sice nedokázala zařadit do svého TOP 3, ale vytvořila jsem pro něj vlastní čestné místo. Bylo to totiž moje první město.

Opravdu rychle jsem se ve Fukuoce zorientovala, několikrát si ji prošla a postupně se stala mým prvním domovem. Tady jsem chytila svou první depku — a taky ji přežila. Kousek od Fukuoky se navíc nachází jedno z mých TOP 3 míst, které jsem v Japonsku navštívila, a hlavně tu stojí Fukuoka Tower. Po Skytree je to jedna z nejkrásnějších staveb, jaké jsem na své cestě potkala (možná i proto, že je modrá). Celkově její architektura, umístění i vzhled způsobily, že na tuhle budovu myslím i po třech letech — a vždycky jen v dobrém.

Místa, která stojí za návštěvu: Sumiyoshi-jinja, svatyně Dazaifu Tenmangū, RX-93ff Gundam, svatyně Kushida-jinja, svatyně Gokoku-jinja, park Ōhori-kōen nebo, kousek od Fukuoky, Sasaguri Nanzōin.

Nagasaki (1. návštěva)

K Nagasaki jsem se dostala v naivní představě, že si odpočinu. Ano — byl to přibližně můj třetí den. A už jsem byla hotová. Jenže mi nikdo neřekl, že Nagasaki je město v údolí, kde je všechno víc. Víc schodů. Víc kopců. Víc chození do kopce.

Taky mi pršelo. Všude to klouzalo a já šla k jedné svatyni přes hřbitov, kde jsem dvakrát málem hodila držku. A proč zrovna Nagasaki? Protože je jiné. Celkově víc čínské. Má silný čínský vliv a kulturu. Bylo to přístavní město určené pro obchod, a právě proto sloužilo jako průchod pro čínskou kulturu i obchodní vztahy.

V době, kdy jsem tam byla, se navíc chystaly oslavy čínského nového roku. Ve městě jsem navštívila galerii, kde se nesmělo fotit (což v Japonsku není nic neobvyklého). A opět pár míst, která stojí za zmínku: Nagasaki Museum (Seaside), Koshibyo Chugoku Rekidai Museum, ulice Shinchimachi, chrám Sofuku-ji, most Megane-bashi a také svatyně Tamazono Inari-jinja.

Hiroshima (1. návštěva)

Tohle město jsem si spojila s ostrovem Mijadžima, kde se nachází slavná torii ve vodě. Po delší procházce po ostrově jsem dostala nápad, že se projdu do jednoho chrámu přímo v Hirošimě. Přece jen — na mapě to z nádraží vypadalo, že je to kousek. Ano, byly to pořád moje první dny. Pořád jsem ještě netušila, že Japonsko není země vycházejícího slunce, ale země nekonečného chození po schodech. Nahoru. A s mňamkami po ruce.

Hirošima je opravdu jedno z těch moc krásných míst. Ať už se člověk vydá do chrámu Mitaki-dera, do Hiroshima Peace Memorial Park (stačily tři vteřiny nahrávky a už jsem brečela), nebo se zajde podívat na hirošimský hrad. A taky cestou na skvělé kuřecí maso na klacku — které jsem si opravdu doobjednávala. Kuřecí maso v Japonsku nemá konkurenci. Jo, a taky jsem cestou poňuhňala nějakého toho čtyřnohého psího čumáčka.

Nagano (2. návštěva)

Při mém druhém výletě do Japonska bylo Nagano mou spásou. Už jsem totiž měla pocit, že všechno vypadá stejně — což se týká hlavně hradů, které jsem potkávala. Stejný tvar, stejná velikost, stejné umístění (alespoň podle mé zkušenosti). Ale… Nagano bylo nadějí. Byla to facka, kterou jsem potřebovala, abych si svého výletu znovu vážila.

Hned při výstupu z nádraží, pokud se vydáte směrem doleva, uvidíte neskutečnou scenérii. Divila jsem se, kolik lidí jí jen projde bez povšimnutí. Nádraží je postavené víc do výšky — jsou tam výškové budovy a za nimi už jen hory. Neskutečně krásný pohled.

Na lidské rovině to pro mě byla i jedna z nejsilnějších duchovních zkušeností. Požádala jsem mnicha, jestli by mi ukázal, jak se modlit. Neměla jsem připravenou žádnou „modlitbu“. Jen pocit. A síla toho momentu způsobila, že mi hned po odchodu ukápla slza. Chrám Zenkō-ji a Daihongan mají rozsáhlý areál, kde chvíli trvá, než všechno projdete. Personál byl neuvěřitelně milý. Jeden pán dokonce znal Česko, což není úplně běžné.

Samozřejmě jsem si zašla i do galerie — Nagano Prefectural Art Museum je moc krásné místo — a také do parku Jōyama. Nagano mi připomnělo, proč jsem se do Japonska vlastně zamilovala a vydala se tam podruhé.

Suwa (2. návštěva)

Ani nevím, jak jsem objevila Suwu. Je to město kousek od Nagana. Opravdu neturistické. A já od něj vlastně nic neočekávala. Jen jsem tam byla. Prostě existovala.

Nejdřív jsem si ale samozřejmě hledala místa, která bych mohla navštívit — svatyni Suwa-taisha, Shimosuwa Inn Honjin Iwanamiya (tam jsem jen procházela), chrám Jiun-ji a hlavní suwa park, kde jsem si udělala pořádný piknik ze 7-Eleven.

U chrámu Jiun-ji bych se ale ráda na chvíli zastavila. Stejně jako jsem to udělala přímo na místě. Je to totiž místo zachycené na prostřední fotografii a na dvou fotografiích po pravé straně. Už při vstupu na vás čeká krása — stromy sahající až do nebes, vyskládané čistě vedle sebe. Dávají tomu místu temnou, opravdu svatou atmosféru. Mezi nimi se občas probojuje slunce. A já, jako správná slunečnice, jsem se za ním jen pomalu otáčela.

Pak vejdete do nádherně upraveného prostoru — jako kdybyste stáli u malé zenové zahrádky s hráběmi. Pokud se nebudete bát a půjdete to tam opravdu projít kolem dokola, občas i za budovy, dostanete se k místu s lavičkou a malým, nádherným vodopádem (fotografie úplně vpravo nahoře). Tam jsem si na chvíli sedla. Odpočívala. A znovu se občas slunila.

Hiraizumi (2. návštěva)

Město, které bylo v roce 2011 zapsáno na seznam UNESCO. Město, kterému se přezdívá malé Kjóto severu. A já se tomu vůbec nedivím.

Jednou z hlavních částí k návštěvě je chrám Chūson-ji (Kyozō / Konjikidō), ke kterému se dostanete jen tak, že projdete kolem dalších chrámů a svatyní. I samotná cesta je zážitek. Je tu dokonce možnost koupit si Colu ve skle, otevřít si ji a vypít — a prázdnou lahev pak hezky vrátit do přepravky.

Dalším místem je chrám Mōtsū-ji. Opravdu krásné prostředí, které pro mě mělo lehce podzimní atmosféru (byla jsem tam na konci září). Celkově je to menší město, ale svou náladou je mému srdci hodně blízké.

Kōbe (pokaždé)

No… pokud je Pařížská v Praze pro zbohatlíky, pak je město Kōbe přesně pro tuto sortu lidí. Nejednou jsem se s touto informací setkala v manze. A musím říct, že tohle město opravdu žije v zazobaném světě. Nepotkala jsem jiné město, kde by se v noci rozsvěcovaly hory a na nich se objevovaly různé ornamenty. Celkově je to mocný, velký přístav. A je tam spousta vil.

Moje srdce si ale Kōbe získalo. A ne jen jednou. Už při první cestě — kdy jsem se do něj vrátila dvakrát jen tak, na čumendu. Ale nedalo mi to a splnila jsem si i jeden sen. Když na mě začala doléhat tíha Tokia (moje chyba — nepoučila jsem se z prvního výletu a znovu si zarezervovala Tokio na celý týden), musela jsem utéct. A utekla jsem rovnou na jednu noc, o které jsem snila, že ji v Kōbe zažiju.

Upřímně nevím, co se stalo. Ale při mé první návštěvě Kōbe tam žádná Port Tower nebyla. I když internet tvrdí, že tam stojí už od roku 1963. Za mě teda ne. Ale! Co jsem objevila — a vůbec jsem netušila, že něco takového existuje (to je přesně ten moment, kdy fakt zpomalíte) — jsou Nunobiki Herb Gardens & Ropeway.

Zahrady, kde pěstují snad všechno. Dokonce jsem na stromě viděla dračí ovoce (strašně jsem ho chtěla utrhnout a sníst). Vyrábějí si vlastní oleje do aroma lamp — já si odvezla zázvor. Najdete tam i jejich vonné tyčinky (vlčí mák jsem tam opravdu nemohla nechat). Velké, rozsáhlé místo, kam se dostanete lanovkou. Úžasný výhled a ještě krásnější procházka. A motýli. Nádherní motýli. Všude. Spousta.

Celkově Kōbe — stejně jako jedno další místo v Japonsku (ale to až v dalším článku) — úplně pohltilo mou lásku. Už od prvního výletu jsem tam chtěla prostě jen žít. Neprošla jsem snad ani 40 % města. Jen sedět u přístavu a koukat kolem sebe mi ke štěstí úplně stačilo. (A jo — té věže jsem si fakt tehdy nevšimla.)

Když se podíváme na seznam těchto měst, tři z nich mají jedno společné. Byla bombardována — ať už tím největším zvěrstvem, atomovou bombou, nebo „klasickými“ nálety — a nesou si bolavé rány druhé světové války.

Hirošima je pro mě asi nejznámější. A zároveň nejsilnější místo pro lidskou duši, pokud se člověk vydá přímo do muzea. Ten dopad je těžké popsat slovy. A ani mazlení čumáčků mi moc nepomohlo k redukci emocí, které jsem si odnesla. Ale na jejich kráse jim to nevzalo vůbec nic. Opravdu.