Rozjezd nového roku v lednu byl nekonečný. Koukneš z okna na první jasný západ slunce a už končí únor. Nejkratší ze všech měsíců. Ten, který čtyři roky čeká na jeden den navíc.

Zažila jsem

Svůj první velký týden bez lepku, kravského mléka a se silně omezeným cukrem (max. 12 gramů denně). Musím říct, že to není tak hrozné. Jediné co – už si nedám Kinder Bueno, víc bojuji s názory kolem sebe a do obchodu jdu jen rovnou pro maso (popřípadě šunku). Vlastně mi to dost zkrátilo návštěvu obchodu, jelikož vím, že nic z toho nemůžu.

Vrátila jsem se k jistému druhu deníků. Už od dětství jsem si kupovala různé časopisy a články z nich si lepila do velkého zápisníku. Do toho jsem si vedla klasický deník. Postupem času těchto sbírek výstřižků přibývalo. Některé jsem měla ve složce, některé ještě připravené v časopise a jiné vystřižené a nalepené ve velkém zápisníku. Tehdy nebyly sociální sítě. Neměla jsem se s kým a s čím srovnávat, ale už tehdy jsem viděla, že je to více upatlané. Bez schopnosti udělat si to hezké. Ale jedno se mi muselo nechat – bylo to s nadšením.

S přístupem k aplikacím tato moje vášeň přešla do virtuální podoby – craft.do. Aplikace, ve které je celý můj život, většina mých informací a kus mé osobnosti. Až teprve nedávno jsem objevila, že se tento druh sbírání nazývá commonplace book a že je to opět starší, než by se člověku mohlo zdát.

Samozřejmě historicky se můžeme bavit o starověkém Řecku a Římě. Mohou padat jména jako Aristotelés a Cicero. Pro mě je to spíše kus lidské duše a přirozenosti. Sbírat, inspirovat se a schovávat. Lidé hromadí – každý něco hromadíme: přátele na sociálních sítích, kosmetiku, nádobí, kartičky, druhy čaje. A někdo hromadí od všeho trochu a do toho i informace. Pro každého z nás bude nástroj k něčemu jinému. Já jsem ráda, že jsem opět dostala dech a chuť vytvořit si papírovou formu.

S nálepkami od Fleppi (Samolepky Color Coding) a zápisníkem od Notebook Therapy (Tsuki „Moonlit Whisper“ Limited Edition Luxury Travel Notebook) jsem znovu dostala chuť tvořit. Ve svém albu na fotky jsem těchto věcí, které se dají přenést, měla hodně. Upřímně jsem se však k tomu nevracela a občas to na mě „vyběhlo“ a bylo mi líto, že je to ztraceno. Teď už vím, že si to přenesu ven, do reálného světa, a když to bude zajímavé a potřebné, vezmu to opět do online světa a hodím do svého druhého mozku.

Bojovala jsem dlouho, ale neodolala. Koupila jsem si dva květináče narcisů. Bylo zajímavé je sledovat. Pár dní se nedělo nic. Pak během jedné noci vykoukl jeden malý ven. Ráno zůstal sám a večer už usínal s ostatními. Najednou jich kvetlo více a více. Květináče se měnily před očima a já stejně nakonec viděla jen hotový výsledek. Ale stojí to za to. Jaro se blíží.

Objevila jsem

Anime, které mi rozbilo duši – Ikoku Nikki. Zatím 8 epizod a tolik zamyšlení nad osamělostí. Patří to mezi nevinně vypadající příběhy, ale ve chvíli, kdy se to rozjede… Skoro v každé epizodě na konci jsem se rozbrečela.

„Osamělost je mým přítelem. Ale ona mi neprokazuje žádnou milost.“

Poslala jsem květinu své nejlepší kamarádce. A ne ledajakou. Rovnou tu internetovou – digibouquet.vercel.app. Vytvoříte kytku, napíšete vzkaz (trochu česky, trochu anglicky) a pošlete. Roztomilost.

Chtěla bych

Přemýšlela jsem o personal curriculum – je to vlastní plán učení a rozvoje, který si člověk vytvoří sám podle svých cílů, hodnot a potřeb, mimo klasický školní systém. V podstatě návrat do školy na vlastní pěst, s větším plánováním a konceptem. Není to nárazové. Vybíráš si: oblasti rozvoje – konkrétní dovednosti a znalosti – zdroje – měřitelné výstupy – časový plán – způsob ověřování pokroku. Ale… tím, že se snažím spíše uvolnit brzdu, nechávám si to zatím jako nápad.

Zhřešila jsem

Po pádu mého milovaného Parker pera jsem potřebovala obnovit síly, a tak jsem si rovnou splnila dva sny. Prvním z nich je TWSBI ECO – Espresso Bronze. Nádhera. K milovanému Matcha peru se hodí. Výjimečně jsem zde sáhla po velikosti M.

A druhé, které zavítalo do řad, je Faber-Castell plnicí pero Neo Slim Marshmallow. Podle fotek jsem čekala více bílé pero, avšak je spíše mléčné. Byl to chybějící článek mé tříčlenné rodiny v barvě černé, zelené a teď i této bílé – všechny ve velikosti F. Nevím proč, ale tím, že neumím dobře psát, sahám vždy po nejtenčích perech a propiskách. Nemám písmena v ruce, i když deníky si vedu snad od chvíle, kdy jsem uměla napsat první slova. Vždy když píšu tlustým perem, písmena se ztrácejí a vznikají z toho spíše černé díry vyskládané vedle sebe. Děsivé.

A co napsat na závěr? Dám vám tady část básně, kterou jsem objevila a která ke mně tak nějak promluvila a zaujala mě. Autorkou je Mary Oliver a jmenuje se Hum, Hum. Má několik částí, já sdílím tuto:

3. Řekla Matka

Vyrosteš
a aby se to mohlo stát,
já budu muset zestárnout
a potom zemřu, a vina
bude tvoje.

4. O Otci

Chtěl tělo,
tak si vzal to moje.
Některé rány nikdy nezmizí.

A přece jsem se krůček po krůčku
naučila milovat svůj život.

I když jsem někdy musela běžet rychle—
zvlášť před melancholií—
abych nebyla zadržena.