V první části, u měst, jsem dělala drobný popis své cesty. Upřímně — začala jsem městy proto, že pro mě je město zábava, láska. Miluji chodit uličkami, sledovat architekturu a právě v Japonsku jsem našla svá města.
U míst je to o něco složitější. V Japonsku jich najdete opravdu mnoho. Takových, která vás dostanou. A upřímně se cítím trochu provinile, že vám neukazuji všechna. Japonsko je obrovská země, plná míst, která by vás ani nenapadla. Míst, kam se pro mě osobně dostává hůř — spoje jednou za tři hodiny, poslední odjezd už v 17:00. A jako člověk, který neřídí — a v Japonsku by neřídil už vůbec — jsem se tak dostala do situace, kdy jsem si některá místa nemohla užít naplno.
Taky jsem ranní ptáče. Můj den začíná kolem páté ráno a končí zhruba ve dvacet večer. Večerní Japonsko pro mě bylo neskutečnou raritou a pokaždé i malým bojem vydržet ještě o pár minut déle.
Třeba Narai-juku — absolutně nádherné, malé dřevěné městečko, které musí v noci, otevřené a osvětlené, vypadat dokonale. Já ho ale zažila přes den. Skoro mrtvo. Nikde nikdo. Přes den působí spíš jako město duchů.
Města, která jsem zvládla navštívit
Kumamoto, Hiroshima, ostrvo Mijadžima, Nagasaki, Fukuoka, Nanzoin, Beppu, Yatsushiro, Osaka, Kjóto, Nara, Kōbe, Fukuyama, Himeji, Wakayama, Fuji, Tokyo, Hachinohe, Aomori, poloostrov Šimokita, Sendai, Yamadera, Matsushima, Hiraizumi, Nagano, Macumoto, Narai Juku, Katsuyama, Kanazawa, Takaoka, Suwa
Itsukushima (1.návštěva)
Každý můj výlet měl cíl. Důvod cesty.
U toho prvního se rovnou přiznávám — Itsukushima. Jméno její.
Až při druhém výletě jsem ale zjistila, že existují tzv. Tři slavné scenérie Japonska (o tom taky napíšu, protože trojka se na tomhle výletu objevuje poměrně často). A právě jednou z nich je Itsukushima. Neboli slavná torii, která ne vždycky stojí ve vodě.
Já měla štěstí. Celá oblast byla zaplavená. Upřímně — asi bych byla zklamaná, kdyby voda zmizela a zůstala tam jen bahnitá pláň. Ale věřím, že i to má své kouzlo. Já jsem se ale hlavně ráda procházela po okolí. Což moc lidí neudělalo. A přijde mi to škoda — neodbočit. Právě tam jsem našla nádherné pohledy na jejich krásné věže a klidná zákoutí mimo dav.
Sakurai Futamigaura’s couple stones (1). návštěva)
Tahle absolutně nádherná brána — díky které jsem si vyfotila svou nejkrásnější fotku z Japonska, tu prostřední — se nachází kousek od Fukuoky. Cesta k ní je o něco složitější. Jedete autobusem, který vymetá všechny zastávky. Ale ten pohled za to opravdu stojí.
Na téhle cestě jsem si taky zamilovala živé fotky na iPhonu — a to fakt doporučuji. Dá se z nich pak udělat dlouhá expozice, nebo si je pustit jako mini video. Fotografie vám doslova ožije.
Koko-en garden (pokaždé)
Hehe. Stejně jako Kōbe.
Kōko-en Garden, neboli královské zahrady ve městě Himeji, se staly mou stálicí. Poprvé jsem je navštívila na své první cestě. A to poté, co jsem po x minutách brblání prošla hrad stojící hned vedle — slavný „lego hrad“ Himeji.
Město je speciální už od výstupu z vlaku. Hrad je totiž to první, co vás přivítá. Je obrovský, krásný a podle všeho nikdy nemusel být opravovaný (chápu — dostat se tam je peklo, všichni to vzdali).
Kōko-en Garden je oproti tomu nenápadná zahrada hned vedle. A já se do ní absolutně zamilovala. Tehdy i teď. Musela jsem se tam vrátit. Posadit se. A užít si to znovu.
Pokaždé mě tahle zahrada přivítala sluncem. Krásnými zákoutími. Bambusovým mini lesíkem. Místy k posezení. A hlavně klidem. Zenovým, nádherným, osvěžujícím klidem.
Kdybych se někdy vydala do Japonska znovu, tohle místo mám na seznamu — stejně jako Kōbe — okamžitě.
Osore-zan (2. návštěva)
Místo, na které jsem narazila omylem. Náhodou. A kvůli kterému jsem změnila své plány.
Upřímně — dostat se tam je poměrně složité. Je opravdu dobře schované, i na japonských mapách. Ale zvládnout se to dá. Je to spíš místo, které bych doporučila autem. Případně autobusem, ale počítejte s tím, že tam budete muset buď chodit hodně rychle, nebo naopak velmi pomalu. Autobus z místa totiž jel buď za hodinu, nebo až za čtyři. Proto doporučuji batoh plný mlsek.
Důvod, proč jsem změnila plán, byly recenze. Lidé to místo popisovali slovy:
„místo, kde peklo a ráj skutečně koexistují“
nebo
„jestliže je Disneyland zábavním parkem snů a kouzel, Osorezan je zábavním parkem nebe a pekla“.
A co si budeme — tohle jsou recenze, které zaujmou. A jo. Souhlasím s nimi.
Místo je opravdu rozsáhlé. Spousta kamenů, pořád nahoru a dolů. Občas je tam cítit síra. Dojdete k nádhernému jezeru Usori, kde stojí krásná socha (ta prostřední fotka). A ještě silnější pohledy najdete kolem chrámu Bodai-dži, který je hlavní doménou tohoto zenového místa.
Na konci mám pro vás i panorama. Protože si myslím, že ukazovat jen části některých míst jim bere ducha. Jen škoda, že jsem tohle neudělala u víc míst.
Echizen Daibutsu (2. návštěva)
Stejně jako byla důvodem mé první návštěvy Itsukushima, při druhém výletě to bylo místo jménem Echizen Daibutsu.
Jedná se o obrovskou sochu, vysokou přibližně 17 metrů, umístěnou v chrámu Daishizan Seidaiji. Upřímně ale musím říct, že samotná velká socha mě tolik nenadchla. To, co mou duši uchvátilo — už na videích a pak i přímo na místě — bylo její okolí.
Kolem totiž najdete více než 1200 malých soch. Jsou na každé jedné stěně kolem té hlavní. Nádherné. Zdi sahající až do nebe. Místo neskutečně tiché.
Byl to přesně ten moment, kdy jsem si do zápisníku psala, jak se doopravdy cítím malá. Že stojím na místě, které moje hlava nikdy plně nepochopí ani si ho nedokáže celé užít. Protože kdyby si tu velikost a krásu uvědomila naplno, nejspíš by dostala error.
A vlastně… na tom místě mi to bylo neskutečně líto. A ta lítost ve mně zůstává dodnes.
V Japonsku najdete opravdu neskutečně mnoho míst. Malá zákoutí, do kterých jsem se okamžitě zamilovala. Spoustu míst k modlení. Malé parky.
Jednou tak jdete městem, betonem, vyjdete po schodech — a najednou se, stejně jako já, ocitnete v zeleni. V mini chrámu, kde si na chvíli sednete a začnete dýchat.
Na své cestě jsem viděla hodně. A přitom vlastně málo. Některá místa jsem jen proletěla. U jiných jsem pochopila, jak malý člověk jsem.
Proto, pokud někam pojedu znovu, chci si v sobě držet jednu věc. Ochotu:
- zastavit se,
- být otevřená,
- měnit plány.
A tady dávka panoramat na konec — (1–2 Osore-zan, 3 Echizen Daibutsu, 4 Yamadera). Určitě je budu svým vlastním tempem ráda přidávat do své nekonečné galerie fotek. Vy už je přidáváte? Jaké jsou ty vaše nejoblíbenější, které máte?
Vlastním tempem 
Napsat komentář