Jsou věci, které někomu přijdou jednodušší než samotné dýchání. Pro mě osobně je to říše divů, do které bych se neodvážila vejít. Směsice závisti, otázek a vlastního hledání sama sebe. Možná je to seznam, který se bude více a více rozšiřovat. Když se ale podívám teď kolem sebe… jsou to momentálně tato témata.

Porod, mateřství

Neskutečný výkon žen. Několik měsíců ve vás roste malý tvor. Tvor, který jednou domů dovede svého partnera. Jednou vám nejspíše řekne, že jste zlá, upřednostní někoho jiného. Vydá se svou vlastní cestou. Stojí neskutečně hodně času, energie a taky peněz.

Když se dívám na svou nejlepší kamarádku, vůbec nechápu, že to dává. Jenže ona to někdy nedává. Někdy slyším věty od otců dítěte: „já hlídám“. Ne, ty se staráš o své vlastní dítě. Nebo: „teď ho máš ty, to není moje starost“. Je. Jsi otec. Jsi matka. Ve chvíli, kdy ses na tuto cestu vydal, ses do jisté míry vzdal svého života.

Kdo se ale vzdal víc než otec, je samotná matka. Věděl vůbec někdo, že do tří let dítěte je dítě neskutečně upnuté na matku, protože ji vnímá jako sebe samo? Proto ty úzkosti. Proto je neustále přilepené na mámě. To je psycho. Několik let je na vás upnuté dítě.

Nevyspíte se. Máte změněné tělo, které s grácií plodí klidně i několik dětí. Vychováváte osobnost, balancujete s vlastními emocemi a často i s cizími – jak s partnerem, tak s dítětem. Neskutečný obdiv každé ženě, která do toho šla. Která se v té mateřské „dovolené“ neztratila. Nevzdala to a ještě k tomu se zvládne usmívat.

Pro mě je to nepředstavitelné. Děsivé. A vlastně neskutečně cizí. Pár hodin s dítětem a já jsem připravená jít spát. Jenže někdy ta matka nemůže. Za tohle by neměla žena dostat jen mateřskou, ale ještě kompenzaci. Ale místo toho má jen soudy. Však je to dovolená. No jasně – dovolená, na které bych nepřežila ani dva dny.

A kecy typu „až budeš mít svoje vlastní, bude to super“. Ne, nelžete mi. Já vás vidím. Snažíte se svět přesvědčit o své vlastní pravdě. Ale jsou lidé, co vám vidí do žaludku. A jestli si mám vybrat svou cestu nebo tu vaši, tak oba víme, co jsem si vybrala. Já jsem tady a ty jsi tam.

Já ti neříkám, jak máš vychovávat svoje dítě. Ty mi neříkej, co mám dělat se svými biologickými hodinami. I kdybych se rozhodla být matkou, společnost si najde důvod, jak mi kecat do života. Neuvědomujete si, že já to chápu? Vidím za tím tu bolest pro mé tělo, strach mé hlavy, potenciál dítěte. Jen to není moje cesta.

Dlouhodobý partnerský vztah

Moje naivita o vztazích dostává už dlouho zabrat. Poslední kapka byla, když místo mé myšlenky „spíš pořád s tím stejným dokola, co když to bude nuda“ přišla myšlenka: „pak už spolu ani nespíte“… Jak jako nespíte? A co teda děláte? Chápu své dětské, nevybouřené já. Včetně téhle myšlenky. Mým jazykem lásky je dotek. Bez doteku jsem jako ryba bez vody. Do toho ale myšlenka, že s někým žijete dlouhodobě. Trávíte s ním čas. Ztratíte se. Někdy ani nevíte, že ten druhý změnil na věci názor nebo zájem. Nebo je to hra dvou o jeden život.

Všechno mi to přijde tak děsivé. Být s někým a být s někým dlouhodobě. Když kolem sebe slyším, že jsou lidé spolu tři, pět i deset let, mám v hlavě tolik otázek. Jindy vidím vztahy, kterým já osobně říkám „kondom na vztahy“. Důvod, proč vím, že nejsem otevřená a připravená s někým se vídat. Jenže už dlouho jsem sama. Svět mi ukazuje, že jako žena nedokážu dlouhodobě sama přežít, nebo budu živořit. Potřebuji někoho dalšího, abych zvládla platit nájem a ušetřila peníze. Ale ani vztah není záruka.

Pořád je tady smrad předchozího stylu života pro ženy. Ale my už jsme přeci jinde. Tak proč je pořád mezi pohlavími takový rozdíl? A proč je pořád tlak na to někoho mít? Já si tam sebe nedokážu představit. Obdiv každému vztahu, který to zvládl. A ještě víc tomu, který se neztratil, miluje a je tam rád.

Hypotéka

Svět realit a celkově bydlení je téma, při kterém se mi protáčí panenky. Pro někoho je přirozené vzít si hypotéku, splácet ji a bydlet „ve svém“. Ne můj styl. Díky.

Stále se hledám a moje rezerva si najde lepší uplatnění. A myšlenka „jenže takhle vyděláváš někomu jinému“? Jasně. Ale taky mě někde nechává bydlet. Když chodíte do restaurace, tak taky někomu vyděláváte. Když si jdete koupit potraviny. Buď přijdete o peníze, nebo o čas. Pěstovat si vlastní věci? Někde na začátku ty peníze musíte dát. A opakovaně. Ty věci nerostou samy.

Tak proč je hypotéka tak důležitá? Ten byt si musíte koupit, starat se o něj, řešit rekonstrukce, pojistky. Za ty roky do toho dáte neskutečné peníze. A pak co? Někdo ho zdědí, nebo ho prodáte? A dál? Vlastnické právo pro někoho vytváří pocit bezpečí. Přeji mu to. Mně to kazí svobodu. I kdybych chtěla odejít – prodat byt, řešit pronájem – další starost. Svět není jen černobílý.

Vlastní podnikání

Mám to vystudované. Zní to šíleně, ale mě děsí, kolik toho potřebujete zvládat. Kolikrát si nabijete pusu. Kolik peněz musíte obětovat. A najít vhodné lidi. Podnikání má neskutečně mnoho oblastí, které je potřeba pokrýt. Nejde o to mít ty vědomosti, ale mít ty správné lidi. Jenže správní lidé chtějí být také správně zaplaceni.

Podnikání je otázka vlastního obětování. Jeden chybný krok a máte problém. Jedno špatné najmutí a je konec. Čím více peněz, tím větší ztráta soukromí a tím lehčí pád na hubu. Líbí se mi myšlenka: „Kdo se bude dívat, když všichni chtějí bejt stars?“ (Buka – Checkpoint). Pokud všichni chceme být podnikateli, kdo bude zaměstnanec? Když všichni budou influenceři, kdo bude odběratel?

„Výhra“ nad vlastní hlavou

Stojíte proti někomu, kdo ví víc než vy. Nejen to, co si uvědomujete, ale i to, co si neuvědomujete, ale někde ve vás hluboko žije. Podle všeho je to boj. Vyšli jsme z domova s něčím a celý život se chceme vrátit domů. Nebo se schováváme u kamarádů – ale to, před čím se schováváme, jsme my sami. Hluk naší hlavy skrýváme za sociální sítě a nekonečné scrollování. Lidé kolem nás nezvednou hlavu od telefonu (nebolí vás už za krkem? Mě docela ano).

Ale to, co vlastně chci vědět, je, jestli je to opravdu všechno výhra a prohra. Jestli to přirovnání, které používáme, je opravdu vhodné. Jestli to, čím nás krmí svět, je to správné.

Už jsem unavená hlukem světa. Pořád netuším, co je smysl života. A to už jsem za půlkou.

Moje body, které teď upřímně nedám, jsou jen listem, který mi ukazuje jedno. Miluji svou svobodu. I když sama sobě tvrdím, že jsem svobodná, rozlítanost a nestálost pro mě není symbolem svobody.

Svoboda je vybrat si. Svoboda je chápat, proč jsem si vybrala tuhle cestu. Proč i přes nevyžádané rady typu „vezmi si hypotéku“, „děti jsou radost“, „ten pravý se ukáže v pravou chvíli“ dokážu i v tom hluku slušně odůvodnit, proč bych to nedala.