Nebo-li „umění všimnout si“. Já bych spíše napsala „umění všímavosti“. Tenhle nápad ke mně přišel skrze krátká videa, která na mě občas vyskočí na Instagramu. Jsou stejně malá, drobná a klidná jako můj vnitřní hlas. A tím, že jsem teď na cestě za pozorováním sebe sama, je její součástí i pozorování světa. Tímto otevírám sérii — nepravidelnou jako doba, kdy někteří z vás chodíte spát.

Koncept a myšlenka na začátku jsou velice jednoduché. Přestat si blokovat krk (Ne, vážně — všimli jste si někdy v MHD nebo v práci, jak lidé koukají jen do telefonů? Občas se objeví někdo s knihou, ale jinak… telefon). Jako všechno v našem životě, ani tohle není jen o velkých událostech, ale o malých detailech, kterým tolik nevěnujeme pozornost. Jsou to detaily, které náš mozek filtruje ve snaze udržet nás v bezpečí a soustředit se na to „větší“. A přitom je to celé o spojení. O spojení malých kousků do velkého života.

Vezmu se proto na výlet do běžného života, kde nechám svou pozornost existovat a dívat se hlouběji na maličkosti — a uvidíme, co se stane. Co nakonec bude tématem těchto zápisků a co naopak přenechám světu. Zajímá mě, co mé oko přitáhne, o čem budu schopná napsat a co naopak schovám a přenechám jiným.

Můj první osobní projekt, který teď dodržuji, jsem spojila s mou oblíbenou činností — pořizováním fotek. Strašně ráda fotím a jaro je pro mě rájem rozkvetlých stromů, keřů, květin a hlavně narcisů. Ty jsem si zamilovala v Japonsku v roce 2023. V Tokiu je totiž jeden park nedaleko Disneylandu, v něm obří kolo a pod ním tehdy záhony narcisů. Všude. A byla to krása. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si koupila kytku řezanou nebo v květináči a prostě vykvetla a odumřela. Ale já nikdy pořádně neviděla a nevěnovala pozornost samotnému procesu. Proto jsem si před pár dny pořídila květináč s jediným cílem — pořizovat fotky a sledovat, jak kvete a roste.

Ze začátku to trvalo. Pátek — sobota — neděle — pondělí — úterý. Zeleň rostla skokově. Samotný květ byl sice už v úterý trochu vidět, ale nic žlutého. Přišla středa a ráno jsem zahlédla první náznak květu – pootevřenou hlavičku. A pak? Šla jsem do práce a večer už jeden květ flirtoval se západem slunce. Bylo to tak rychlé. A do rána dalšího dne se objevily i ostatní tři.

Jsem trochu smutná, protože mi dochází, že umřou. Myšlenka, že květiny jsou tady od toho, aby vykvetly, uvadly a pomáhaly nám být v přítomném okamžiku, mi přijde sympatická. Je to stejné jako ohňostroj. Je velkolepý, nádherný, udržuje nás tady a teď, a ve chvíli, kdy dozní, je tma najednou mnohem silnější a my se cítíme opuštěně, smutně.

Vím, že jednou bude ten květináč prázdný a bude čekat na další proces všímavosti. Tenhle mini projekt mě opravdu bavil. Těším se kam se vydám se všímavostí dál. Určitě ho doporučuji.