Neběží ten čas nějak rychle? Mám pocit, že jsem tuhle rubriku psala včera. A ona už je další neděle. Další potřeba si vařit na příští týden jídlo.

Zažila jsem

Od předminulého týdne jsem začala o víkendu cvičit hormonální jógu. Problém je, že opravdu špatně zvládám nastavit si cvičení jógy během pracovního týdne. Takže jedna z věcí, kterou jsem zažila, bylo selhání. Od úterý do teď jsem v podstatě nebyla schopná si tu jógu dát. Ale dnes do ní zase poctivě skočím.

Když napíšu, že jsem zažila nejdramatičtější čtyři dny v práci, tak vím, že nekecám. Od úterý do pátku 18:00 byl můj svět jedno velké drama. Beru šalvěj a čistím energie, okamžitě! Pracovní drama nesu dost těžce. Ale něco pozitivního se stalo. Musela jsem si přesednout na nové místo (kde je i pohyblivý stůl) a přetáhla jsem na svou stranu i svou oblíbenou kolegyni, která šla. Takže už nejsem tak sama.

V práci jsem také zjistila VKV vztahy mezi kolegyněmi. V jeden den jsem cítila tlak ze strany vedení. Bude nám trochu hubováno ze strany vedení, že jsme si dovolili smát se v týmu. Protože jsme měli hodně klientů, co s námi chtěli mluvit. A naše načasování nebylo nejvhodnější na volnou zábavu. Měli jsme také zajímavé školení – tady u toho se chvíli zastavím. To školení bylo s lidmi, kteří mají zajímavou práci a ještě zajímavější minulost. A jedné mladší kolegyni, která seděla vedle mě na školení, jsem řekla větu: „Ten uprostřed mi připadá sympatický.“ Doporučení pro všechny: nikdy neříkejte nic mladším kolegům. Jsou to děti, dostanete se do průseru.

To bylo ve čtvrtek. V pátek mi kolegyňe poslala jeho pracovní medailonek, kde o sobě něco napsal. Docela mě to zaujalo, tak jsem si říkala, že se ho zeptám, jak se jako stalo, že člověk s takovou minulostí skončil u nás. Jestli to má jako důchod. Do toho jiná kolegyně trochu lustrovala jinde a že má dítě či co. Ignorovala jsem to. Trochu jsem na něho i zapomněla a jen mu položila otázku, jak se dostal k nám. Nic víc, nic míň.

Kolem 16:30 mi píše jeho „nadřízený“, že si lustruju minulost kolegy. Já se viděla v poutech. Na schůzce se svým šéfem a jím, že jsem v průseru. Já ale byla ještě naivní a chvíli předtím psala kolegyni, jestli ho neprolustruje i na sockách trochu víc. Okamžitě jsem se s ní snažila v panice spojit, ať to smaže. Tu konverzaci se mnou. Že jdu sedět. Ale nebrala mi to… A víte proč? Protože se bála, že jí volá jiná kamarádka se stejným jménem jako já a jde jí seřvat, že s ní nechce jít ven. Jo, jsme dobré duo.

Samozřejmě oba kolegové se bavili na můj účet a já měla infarkt. A kdo za to mohl? Jedna věta, dvě zvědavé kolegyně a moje schopnost nebát se jít se ptát.

Zašla jsem si na ajurvédskou konzultaci. Já jsem strašný introvert, kolem cizích lidí se opravdu netvářím příjemně, je mi trapně s nimi mluvit a vlastně netuším, co mám dělat. A absolutně nesnáším věty typu „Berete to moc vážně. Usmějte se.“ Já nechápu, kde se v lidech vzala ta potřeba projektovat si do jiných určité chování. Já jsem já, ty jsi ty. Ty se klidně usmívej. Mě nech na pokoji.

Tím, že netuším, jak taková schůzka probíhá, jsem vůbec netušila, jak se chovat a co se bude dít. Neodešla jsem nijak nadšená, ale ani nijak zklamaná. Tím, že se o seberozvoj zajímám, mi to není vůbec cizí. Dostala jsem v sobě pocit, že to vlastně dělám správně – hodně z toho. Ale taky pocit, že jsou tam věci, kterým se opravdu vyhýbám. Já vím, že bych je měla dělat. Vím, že bych je měla zařadit. Ale moje já je neskutečně odmítá. A všichni víme, co to znamená. To, do čeho se mi nechce vůbec, mi právě nejvíc dokáže pomoci. Právě toho se dost bojím. Protože netuším, co se tam stane. Jak napsal Viktor Sheen (Pátky).

Chtěl bych aspoň chvíli ještě bejt fucked up
Až to vyléčím, nebude o čem psát.

Přirozeně se bojíme neznámého. Tak jako se bojíme neúspěchu, tak se naše hlava bojí i úspěchu. Vůbec totiž neví, co se tam bude dít. Vůbec netuší, jací tam budeme. Je mi jí na jednu stranu líto, je naprogramovaná na ochranu, přežít. Na tu druhou stranu já nechci žít v bolesti. Chci se vyléčit.

A co jsem zažila na závěr? Krásné nedělní milé překvapení. Už od čtvrtku mám vykvetlé čtyři narcisy. Dnes ráno se objevil pátý z ničeho nic a už se tam ukazuje i šestý. Stále pracuji na fotce každý den a koukám, jak si užívá život. Tohle jsem nečekala.

Objevila jsem

Krásně kvetou stromy kolem mého baráku a na mé obvyklé cestě. Skončily v mém fotoalbu. Upřímně? Poslední fotografie jsou ve znamení kvetoucího stromu a narcisů. Nic víc, nic míň. Kromě jedné fotky matcha latte, jelikož ve čtvrtek jsem dostala zívací krizi a málem si vyhodila hubu z pantu.

V sobotu jsem si šla koupit jablka. A cestou jsem objevila Magnesium Red Malinu v plechu. Okamžitě to šlo se mnou! Vždycky mi věci z plechovky chutnaly víc, tady jsem v rozpacích. Není to ono, ale mám stejně v plánu to vypít. Taky jsem konečně na Rohlíku objevila Qapku od Dušana. První na mě vyskakovaly jen fotky na Instagramu, fialovo-růžová plechovka. Nikde jsem pořádně neviděla, co je to za příchuť, ale díky bohu mě strejda Google zachránil. Mně nechutnala ta první. Nejsem fanoušek manga. Tahle je borůvka a třešeň, což mě neskutečně zaujalo. Musela jsem ji ochutnat. Je to v podstatě stejné jako Popstar Tea bez cukru jahoda. Moje chuťové buňky mi nepoděkují, ale moje tělo ano. Jako Popstar Tea Jahoda klasika? Bože, jak mi tenhle nápoj chybí!

Chtěla bych

Tím, že jsem si prošla selháním, mám v plánu se lépe sledovat a zjistit, kam tu hormonální jógu přidám a kde co uberu. Někde mrhám časem (všichni víme kde) a mému tělu to neprospívá. Taky k tomu chci přidat nějakou rutinu ohledně mé konzultace, některé věci jsem už přidala, ale dost nepravidelně.

Zaměřit se lépe na počet kroků. V zimě moje tělo až moc spalo. Dostalo tím zabrat a endometrióza dostala vstupenku na přídavek. Už tehdy jsem s tím začala bojovat, co si budeme, bylo to opravdu těžké, jelikož jsem bojovala s velkou únavou. Dnes bojuju proti geniálním lidem, kteří se mě snaží udržet na sociálních sítích co nejvíce, a prohrávám i tohle. Ale já se nevzdávám.

Zhřešila jsem

Tady jsem překvapivě čistá. Jediné, co mi přibývá v domácnosti, jsou věci ke zlepšení mého zdravotního stavu – oleje na masáž, vitamíny, bylinky apod., takže za mě nic, nad čím bych si musela úplně říct: „Opravdu to muselo být?“ Jelikož je ajurvéda pro mě koncept, který bych chtěla využít ke zlepšení svého stavu a neutíkat nonstop ke všem sousedům, tak jsem si pořídila i učebnice. Myšlenka, která je zde napsaná, je vlastně něco, co vnímám už delší dobu, a je to taky důvod, proč já osobně nechci brát hormonální antikoncepci ani jít na operaci momentálně. Je to citace z učebnice ajurvédy od Vasanta Lada M.A.Sc.

„Západní medicína většinou pouze potlačuje příznaky a neumí opakování zdravotních problémů zabránit. Západní medicína je nesmírně užitečná při akutních případech a traumatech, avšak má sklon přehlížet důležitost individuální odezvy na stresy a životní podmínky.“

A já s tímhle tvrzením souhlasím. Docela mě to děsí, jelikož na něčem se vydělávat musí. A co si budeme, jsme do jisté formy produktem a jsme chodící peněženky. Oproti západní medicíně se ta ajurvédská a čínská snaží vrátit člověka k základům a k sobě samému. Spíše dostáváte bylinky, přirozené látky a věci, které najdete v kuchyni. Nedostáváte léky. Inspirují vás k automasáži, meditaci a popřípadě masáži celého těla od někoho jiného. A to je přístup, který se mi líbí. Stále mám tu filozofii: „Pokud jsi svá nemoc, jsi i svůj lék.“ Někde na té cestě jsem si něco posrala. Někde moje malé já nezvládlo něco zpracovat a já jen utíkám a koukám vedle, jen abych si neublížila ještě víc. Chápu to, ale nechci to.

Upřímně jsem měla pocit, že už nemám co napsat. Že se nic nestalo. Je fajn si tohle sepisovat.