Je šílené, jak jsou lidi nejistí ohledně svého vzhledu – a vůbec ne ohledně charakteru.

Ráda bych tohle viděla a zažila. Kdy lidem bude více záležet na svém charakteru a na tom, jak sami sebe prezentují, než na vzhledu. Všichni jsou tam moudří, když jde o vzhled ostatních. Pokud je někdo jiný, vypadá jinak, chová se jinak, mluví jinak a má jiné názory, v komentářích na sociálních sítích to jen kvete. Nenávistí. Nepochopením.

Ale co kdybychom z lidského těla přestali dělat produkt, který se musí neustále jen vylepšovat, zkrášlovat? Co kdybychom přestali mířit k ideálu, který někdo zmínil, nebo se rozhodl, že ideálem bude? Vždyť kdo to vůbec určil, co je ideál?

Co když z lidské duše uděláme produkt? Začali bychom jej více řešit? Protože schránka sice může zářit. Může mít bílé zuby jak čerstvě namalovaný přechod pro chodce. Mít břišáky. Krásné, zářivé vlasy. Ale stále může být uvnitř shnilá. Proč se na tohle nedíváme?

Já osobně nemám ráda být viděna. Někdy ráda něco sdílím, myšlenku, pocit apod., ale upřímně je to v dnešní době děsivé. Otevřu-li sociální sítě a sekci komentářů – je mi smutno. Nejvíce jsou slyšet pouze ty nenávistné věci, chyby, kritika (která skoro není, jen všemu negativnímu říkáme kritika), zloba a všechna ta nejistota v lidech odražená ve slovech. Nejvíce hučí prázdný sud.

Jenže ono se to nezmění, pokud s tím člověk něco neudělá. A tak klasicky, začnu s tou, na kterou se dívám v zrcadle. Protože pokud se mi něco nelíbí, dávám si to skrýt, nebo rovnou přeskočím video. Pokud se mi něco naopak líbí, sice srdíčko dám, začnu danou osobu sledovat, ale v sekci komentářů se i tak neobjevím. A myslím si, že je potřeba to změnit. Emotikony jsou fajn, jen si myslím, že vibrace rozhýbe jen dotek slov a vět. A tak si tento měsíc dávám výzvu. Už tak na sociálních sítích netrávím tolik času, ale pokud už tam vlezu, tak chci zanechat pozitivní stopu. A nechat ji žít svým vlastním životem.

Líbí se mi v tomhle pohádka Bambi, kde říká Dupík: „Moje máma říkala, že když nemůžeš říct nic hezkého, radši neříkej nic.“

Bože můj, není to nádherná myšlenka? Jak by najednou ten svět vypadal? Kdyby zpětná vazba byla v jiném duchu, kdyby zloba vymizela z komentářů, lidé by ignorovali kontakt, který se jim nelíbí, a podporovali ten, který se jim líbí. Nahlas. Vědomě. S radostí. A bez potřeby získat něco zpátky. Nejde o sluníčkový svět. Jde o vědomou volbu — nedávat energii zlu, ale vybírat si dobro. Místo nenávistných komentářů ohledně toho, jak je to hrozné, dát energii a zjišťovat, co já ze své pozice můžu změnit. Už jen to, že si svou energii bereme zpátky, svůj čas věnovaný zlým komentářům. Už to nám upravuje charakter. Protože přece jen. Každé slovo, každá věta, kterou ze sebe člověk dostane, není na základě vzhledu, ale charakteru. Toho, jak o sobě smýšlím, jak se cítím, jak moc jsem ztracená v sobě. A tento svět pouštím dál do světa.

Věřím v to, že my, kteří jsme schovaní ve stínu a máme tu moudrost, proto nemáme potřebu komentovat, se dostaneme ven. Podpoříme se navzájem. Opět začne znít náš hlas světem. Protože kdy jindy začít než teď.