Abych řekla pravdu, svou nejlepší kamarádku mám v telefonu už dlouho uloženou jako „golden retriever“… Myslím tím opravdu dlouho. Podle mě si ani nevzpomenu, kdy jsem si ji tak pojmenovala. Ale bude to ještě z dob mého života v Ostravě a Beats4Love zábavy.

Jelikož golden retriever je přesné označení pro její povahu. Asi každý zná tohoto andělského psa, který miluje jídlo, miluje dotek, společnost, je to věčné štěně a v davu všechny dostane ke své hebké kůži. Tak nějak funguje i ona. Na festivalu jsem věděla, že ve chvíli, kdy se rozdělíme, určitě ji někde s někým najdu. Minimálně s někým absolutně cizím. Jednou jsem dokonce odjela z festivalu dříve, přijela v pořádku domů… a ona si mezitím dala s random lidmi dýmku, měla plno fotek s cizími lidmi a byla spokojená. Je úžasné sledovat, jak snadno se s lidmi spřátelí, zasměje, naváže kontakty a hned jsou si tak strašně blízko. Je ráda ve společnosti a ta ji udržuje naživu.

Oproti tomu já mám úplně jinou energii a vztah k lidem. Moje povaha, způsob vyjadřování náklonnosti i reakce těla jsou jiné. Když sama sebe pozoruji, spíš spadám do definice černé kočky. Mě jen tak neopiješ rohlíkem. Nejsem přítulná. A už vůbec ne hned blízká. Dokážu sama přežít tam venku. Nepotřebuju tě. Hlavně pokud vnitřně cítím, že s tebou něco není v pohodě — což se v dnešní době děje s hodně lidmi. Ale když už si tě k sobě pustím, jsem nejmazlivější tvor na světě. Jsem ochranářská. Hravé kotě. Mám velice citlivou pokožku, hrozně ráda se válím v posteli. Upřednostňuju spánek před světem tam venku a taky vrním. Což někdy i mě samotnou vykolejí, ale když mi je fakt příjemně — třeba když mě někdo hladí nebo se válím v příjemné dece — vydávám zvuky dost podobné vrnění. Taky jsem ten typ, co své „komplimenty“ bere jako popis reality. Umím se bavit s lidmi, udělat si s nimi fotky, ale je to o energii. A to odpovídá mému introvertnímu já.

Je hrozně zvláštní si tohle připustit. Někdy si přeju být retrieverem, ale nejsem. Nepasuje mi to. Protože i když si můžete hrát na milejší čivavu nebo retrievera, to syčení ani škrábání nezmizí. Vytahovat drápky, ježit chlupy a syčet na neřády, kteří si myslí, že se z nich posereš na první dobrou. A tak si myslím, že je fajn si to občas pojmenovat. Přestat závidět jiným, protože na konci dne jsem opravdu ráda, že jsem se nebavila s těmi stejnými lidmi jako ostatní.

Zajímalo by mě, kolik zvířecích kombinací na tomto světě ještě existuje. Ranní ptáče (já) nebo večerní sova. Golden retriever nebo černá kočka. Ale myslím si, že moje kombinace ptačí–číča se mi opravdu líbí. Včetně kočičího protahování těla, vrnění a sledování světa hezky zpovzdálí.