Kdo vyhrává a kdo by ve skutečnosti měl vyhrát? Sebeúcta, nebo sebesoucit?

Ve společnosti to vidím neustále: piš si deník vděčnosti, říkej si afirmace, odejdi od něho, používej přírodní kosmetiku, nejnovější trendy vypadají takhle, tenhle kurz sebelásky ti pomůže nejvíc, romantizuj si svůj život, buď taky offline… Všechno vede k tomu, abych zapadla, vypadala líp, byla dost dobrá nebo schopná. Ale je to opravdu to, co potřebuju? Deník vděčnosti si píšu už několik let, a líp se momentálně necítím. Dávám pozornost mužům, kteří se mi ani tolik nelíbí, nebo si ani nepamatuju, jak doopravdy vypadají. Tak co to tedy je? Touha po pozornosti totiž není totéž co touha po člověku.

Sebeúcta není tak úplně vlastnost. Podle psychologa Marka Learyho funguje jako takzvaný sociometr, tedy měřák toho, jak moc mě aktuálně hodnotí a přijímají druzí. A jasně, kdybych žila v jeskyni s partou deseti lidí, potřebovala bych přežít zimu, a k tomu potřebuju, aby mě ti druzí přijímali. Když mě tenhle měřák vyhodnotí jako člověka „nehodícího se na vztah“, začne to ve mně vyvolávat úzkost, protože v tu chvíli potřebuju obnovit svou společenskou hodnotu. Jít se zalíbit, lézt někomu do prdelky a tak podobně.

Vůbec jsem netušila, že už v roce 1997 psycholožky Fredrickson a Roberts popsaly, že dívky a ženy se učí vnímat samy sebe očima pozorovatele. Sledujeme se zvenku, jako by nás někdo, obvykle muž, neustále hodnotil. Tohle sebesledování pak další výzkumy spojily s větším studem za vlastní tělo, s úzkostí, s horší schopností se do něčeho úplně ponořit a s vyšším rizikem deprese a poruch příjmu potravy.

Proč je to vlastně důležité? Protože když jsem nastavená na mužskou pozornost, může mi svět negativně otřást i muž, kterého vlastně neznám. Nevím pořádně, jak vypadá, jen jsem s ním prohodila pár slov. A tohle mi přijde úzkostnější než to, že zase někam nezapadnu. Moje volba přestává být svobodná ve chvíli, kdy vnitřně panikařím nad tím, jestli se vůbec ozve. Důležitější otázka pro mě teď je, kdy se konečně začnu zajímat i o sebe. Ten sociometr ve mně sice je a nezmizí, ale nehodlám ho dál poslouchat jako jediný hlas. Být zahleděná směrem k mužům jen proto, že je to tak nastavené, není nic pro mě. Protože jestli s tím něco neudělám teď, utrápím se akorát kvůli někomu, kdo ani neví, že nemůžu jíst lepek.

Nemám v úmyslu se mužům vyhýbat. Jsou přece jen následkem něčeho ve mně, ne příčinou. A co si budeme, někteří muži si mou pozornost zaslouží. Jen bych tuhle část sebe chtěla přeskládat. Přestat stavět na sebeúctě a začít stavět na sebesoucitu. Přiznat si, že žádný produkt moje problémy nezachrání. Že říct o muži „sice jsem ho pořádně neviděla, ale chci ho“ je opravdu divné. Že je něco těžké. Že tohle peklo neprožívám jen já. Že to může být těžké, a přesto se to dá zvládnout. Že zpomalit není hřích. Že odfrknout si po „zobrazeno“ je v pohodě a pak si dál užívat svůj neživot.

Samotná sebeúcta přitom není problém. Problém je její křehkost a nestabilita, která se pak přelévá do celého mého života. A výzkumy mi dávají za pravdu. Psycholog Kernis zjistil, že kolísavá a podmíněná sebeúcta je rizikovější než nízká, ale stabilní. Jennifer Crocker ukázala, že když svou hodnotu stavíme na vzhledu, výkonu nebo souhlasu druhých, žijeme v chronickém stresu a neustále se honíme za potvrzením. A velký přehled Baumeistera a kolegů z roku 2003 došel k tomu, že vysoká sebeúcta výkon a vztahy spíš doprovází, než že by je způsobovala.

Sebesoucit naproti tomu podle Neff a Vonk vede ke stabilnějšímu pocitu vlastní hodnoty, k menšímu srovnávání se s ostatními a k méně vzteku a přemílání. A na rozdíl od sebeúcty nesouvisí s narcismem. Nedělá z nás ani lenochy. V pokusech Breines a Chen se lidé, kteří k sobě byli po neúspěchu laskaví, učili víc a měli větší chuť chybu napravit.

Jen pozor, sebesoucit není jen něha. Kristin Neff píše, že my ženy jsme vychovávané hlavně k jeho něžné polovině: utěšit se, přijmout, pochopit. Chybí nám ta ochranná: bránit se, říct ne, jít si za tím, co potřebuju. Sebesoucit bez hranic se snadno zvrhne v „chápu, proč mi to dělají, a vydržím to“. A to nechci.

Takže kdo by měl vyhrát? Sebeúcta je globální hodnocení vlastní hodnoty, které se mění podle toho, kdo se zrovna ozval. Sebesoucit je vztah k sobě samé ve chvíli, kdy mi je na hovno. A ten mi přijde mnohem přijatelnější.