Cítím na zádech chlad. Boky se pomalu uvolňují a lepí k podlaze. Natahuju nohy do dálky a přichází úleva, kterou přináší jen bezvládné ležení. Na studené podlaze.

Klidně bych takhle mohla usnout. Už se mi to párkrát stalo, po józe, na podložce. Celé tělo se propadalo skrz parkety, ze sedmého patra až do středu země.

Dnes ale spát nemůžu. Dnes je hříchem i zavřít oči.

Proč vůbec ležím na podlaze? Je mi zima.

Vstát. Dnes ta nejtěžší věc na celém dni. Začalo to už ráno v posteli a celý den se nesl v jediném duchu. Hlavně se dostat domů. Všechno bylo za trest. Každý rozhovor, každý vynucený úsměv. Ani nespočítám, kolik lidí mi dnes potřebovalo sdělit, že se vůbec neusmívám. A že úsměv nic nestojí.

Dnes mě stál duši. Chuť mluvit s lidmi. Stál mě tolik, že bych si nejradši našla samotu někde v lese.

Nečekala jsem, že mě to tak sebere. Že mi to rozloží osobnost a v hlavě zvýší hlasitost myšlenek. Vzpomínek.

Možná bych měla zavolat Denči. Jenže jen představa, že ho zase probíráme, mi zvedá žaludek. Stačí zvednout telefon, první slova budou o něm, a začnu zvracet. Jak na povel.

Píp. Konvice mi dává najevo, že je čas na lekci mindfulness. Prý je to teď moderní.

Příprava čaje mi poslední dny dělá tak dobře. Dnes na menu: Shou Mei Moon Cake 2015. Starý bílý čaj slisovaný do koláče. Voní sladce, jako když vyrušíš včelu v úlu a ucítíš med. Potřebuje lásku a přesnou teplotu filtrované vody. Nejdřív ho probudit malým přílivem vody, jen na pár sekund ji nechat obejmout listy. Vydrží až pět nálevů, všechny medové, s karamelovou barvou ve skle.

A mezi prvním a druhým nálevem jsi tu zase ty.

Nedávno jsem tě vytáhla ze skříně i s tou tvou výstižnou přezdívkou. A může za to jen jedno setkání. S úplně cizím mužem, který o tvé existenci ani neví. S mým kolegou z bývalé práce, který v mém životě byl kratší dobu než ty. Ale věnoval mi hodiny, které jsem s tebou nikdy neměla. Nemohla mít. Kolega, se kterým jsem kdysi víc mluvila o všem ostatním než o práci. Párkrát, po mém odchodu jsem se snažila zůstat s ním v kontaktu. Dopadlo to vždycky stejně.

Zobrazeno.

Po jeho posledním zobrazeno jsem si na něho skoro nevzpomněla. A včera se přede mnou najednou objevil. Zrovna v den, kdy jsem vypadala, jako by mi vyhořel šatník a musela jsem otevřít babiččin šuplík, na který nikdo nesáhl deset let. Opuchlý obličej, minimum make-upu, hnědá řasenka. Ta mi poslední dobou dává pocit, že se nesnažím prezentovat světu. Spíš připomíná, jak moc nechci být vidět. Oči ale nechávám vyniknout, proto i když v tak netypické barvě, nikdy bez řasenky neodejdu.

Nezakřičela jsem na něho. Nemohla jsem. Byla jsem tak překvapená. Není tak dávná minulost. Ale byla to minulost, kterou už jsem opravdu měla za sebou.

Bylo lehké poznat, že jsem se přes něho přenesla. Stačilo když se mě zvědavě ptal na nás. Na tu noc v hotelu, kterou se mnou sice nestrávil celou. Ale většinu společného času skončil se svými rty na mých. Odešel. Bez toho aniž by mě tehdy ochutnal celou. Za tuto noc se do dnes stydím.

Čekala jsem, že něco tohle náhodné setkání zažehne. Příjemný pocit. Chuť s ním znovu provolat dny a noci.

Nic.

V hlavě mi místo něho zůstal rozhovor s Denčou.

„Víš, překvapuje mě, že mě to nechává tak chladnou. Už to mám uzavřené. Z mé strany tam není nic. Není to jako s Liškou.“

„Protože Liška bylo úplně něco jiného.“

A s touhle větou měla pravdu.